Historie

Počátky města jsou nejasné, neboť jméno Podivína je v nejstarších pramenech vztahováno k zeměpanskému blatnému hradu ležícímu na cestě z Rakous od Valtic přes Lednici k Podivínu a tzv. Uherské cestě, po níž se zejména v pozdějších staletích hnával uherský dobytek na západ. Současně s jeho jménem jsou uváděny trhové vsi Slivnice a Sekyřkostel, které měly ležet „ibidem“ (tamtéž) a bývaly v minulosti nejednou ztotožňovány a zaměňovány. Poloha hradu doposud nebyla archeologickými metodami zjištěna, a tak přetrvávají různé teorie o jeho umístění, z nichž snad nejpravděpodobnější je ta, jež lokalizuje hrad jižně od dnešního města na bývalém ostrůvku v současnosti zvaném Štěpnice a Helena.

Půdorys Podivína je zřejmě ovlivněn komplikovanou situací s oběma trhovými vesnicemi – Slivnicí a Sekyřkostelem. Jsou na něm patrné dvě aglomerace a obě dvě mají náves a kostel. Je to jednak dnešní město na mírném návrší nad inundací, jednak dnešní část zvaná Rybáře, kde stával až do roku 1711 rovněž kostel. Jméno Sekyřkostela bylo předlohou pro pozdější německé pojmenování města Kostel – Kostl, poprvé připomínaného v roce 1248, zatímco v českém prostředí bylo na aglomeraci vztaženo jméno hradu Podivín. Uvnitř města leží tržiště, orientované delší osou přibližně ve směru východ - západ. Do něj vstupovala hlavní komunikace od východu ve směru od Lanžhota a zemské hranice s Uhrami. Tato cesta ústila v západní části náměstí kolem kostela sv. Petra a Pavla do směru na Hustopeče a Brno. Další cesta vychází z náměstí přibližně ve středu jižní strany a vede přes most, doložený již ve středověkých pramenech, do části Rybáře. Tato komunikace směřovala na Lednici, Valtice a do Rakous.

Až do počátku 15. století bylo město v rukou zeměpanských. Roku 1400 bylo markrabětem Janem dáno do zástavy Heraltovi z Kunštátu a v roce 1422 Zikmund udělil Podivín lénem Lichtenštejnům. Za husitských válek se ho podobně jako sousední Břeclavi zmocnili husité. Město bylo po válkách zcela zničeno. Ještě v roce 1558 drželi město Lichtenštejnové, kteří je odprodali Václavovi z Ludanic, jehož synové je už v roce 1559 odstoupili Janu ze Žerotína. Od této doby sdílel Podivín osudy s panstvím břeclavským, které se od roku 1638 dostalo zpět do majetku Lichtenštejnů.

O správě města ve starším období nemáme bližších zpráv. Víme jen, že v roce 1297 Václav II. vydal Podivínu privilegium na městskou rychtu. Z téhož roku je doložena městská pečeť s českým lvem. Ve smlouvě mezi vrchností a městem ze 17. září 1637 se v článku 4 vrchnost zavázala nenamítat ničeho proti tomu, aby město bylo řízeno třináctičlennou radou, v jejíž čele stojí purkmistr. Rada však podléhala schválení vrchnosti a jednání se měla zúčastňovat vhodná osoba jmenovaná vrchností, která měla také klíče k městským branám. Ty byly součástí městské hradby, která byla městu povolena také touto listinou (poslední pozůstatky městských hradeb byly rozbořeny v roce 1823). K další změně ve správě města došlo v roce 1788. V důsledku josefínských reforem se Podivín stal městem s regulovaným magistrátem, čímž byla pravomoc Lichtenštejnů a jejich vrchnostenských úředníků k městu minimalizována. Od této doby stál v čele magistrátu purkmistr a dva „zkoušení radní“, děle „zkoušený syndík“ (úředník obstarávající agendu úřadu, v tomto případě i agendu soudní), kancelista (nižší kancelářský úředník), registrátor (úředník pověřený vedením pozemkových knih), soudní sluha a dva denní a noční hlídači. V kompetenci městské rady bylo i nadále soudnictví, i když zřejmě jen v nevýznamných případech, které nepodléhaly kriminálnímu soudu v Brně, k němuž Podivín připadl po reformě Marie Terezie z roku 1753.

K zásadním změnám ve správě města došlo v důsledku revolučních událostí v rakouské monarchii v roce 1848. Především bylo zrušeno poddanství, čímž se obyvatelé monarchie – a tudíž i Podivína – stali svobodnými lidmi. S tím ruku v ruce došlo k dalším významným změnám ve správě města. Dne 15. srpna 1850 byl zrušen městský magistrát a do čela města byl postaven čtyřiadvacetičlenný měšťanský výbor, jejž řídil „méšťanosta“.

Podivín byl začleněn pod politický okres Hustopeče. Po krátké epizodě zařazení do břeclavského politicko-soudního okresu z let 1855-1868 byl Podivín od roku 1868 až do vytvoření samostatného okresu Břeclav v roce 1949 součástí politického okresu Hodonín.

Zvláštností porevolučního období let 1850-1919 byla i existence dvou politických obcí na teritoriu města – obce křesťanské a židovské. Již před reformou státní správy magistrát města neměl pravomoc nad židovskou obcí a záležitosti Židů řídila přímo vrchnost. Po roce 1850 byla židovská obec spravována vlastní obecní radou, která podléhala okresnímu úřadu v Hustopečích a později v Břeclavi a v Hodoníně. Obě dvě obce byly sloučeny v jednu politickou obec dnem 25. července 1919.

Ke konci druhé světové války byl 22. března 1945 v Podivíně ustaven v podstatě ještě ilegální první místní národní výbor, jenž oficiální správu města převzal dnem 15. dubna, kdy bylo město osvobozeno.

Od 1. února 1949 byl vytvořen okres Břeclav a Podivín se stal součástí tohoto nově ustaveného okresu, v němž setrval i po další správní reformě, provedené k 1. červenci 1960, kdy byly k okresu Břeclav přičleněny bývalé politické okresy Mikulov a Hustopeče. Někdy po válce zanikl městský statut Podivína. S tím se však místní občané nesmířili a usilovali o navrácení městského statutu, a tak dne 9. února 1967 byl Podivín rozhodnutím rady krajského národního výboru znovu jmenován městem, čímž se změnil statut místního národního výboru na Městský národní výbor Podivín.

Poslední reforma státní správy proběhla po revolučních událostech z listopadu a prosince 1989. Podle zákona č. 367/1990 Sb. o obcích byly s platností od 24. listopadu 1990 zrušeny národní výbory jako orgány státní správy a v obcích se opět ujaly moci samosprávné obecní a městské úřady.

Poloha Podivína poblíž zemské hranice a na důležitých cestách ovlivňovala jeho vývoj v dobrém i ve zlém. Zejména od 17. století, kdy se můžeme opírat o písemné prameny zachycující počty poddaných, víme, že zde před třicetiletou válkou žilo 123 osedlých sedláků a po válce při první lánové vizitaci v roce 1656 jich zůstalo pouze 52, tj. 42,28 % předválečného stavu. Válka pochopitelně postihla všechny vrstvy obyvatelstva, tedy i podruhy a jejich rodiny. I když přesný počet obyvatel Podivína tohoto období neznáme, údaj o poklesu počtu osedlých v procentech zřejmě vystihuje situaci tehdejší doby. Do vyhotovení nového lánového rejstříku v roce 1673 přibylo v Podivíně 14 osedlých, takže jejich celkový počet činil 66. Z nedostatečných pramenů není zřejmé, kde se tito noví osedlí sedláci vzali, ale je docela pravděpodobné, že na pusté grunty byli vysazeni podruhové.

Další údaj o počtu osedlých máme z roku 1716. V tomto roce bylo v Podivíně napočítáno 95 osedlých. Z tohoto údaje, vzdáleného prakticky sto let od doby předbělohorské, je patrné, že ztráty z třicetileté války dosud nebyly začleněny. V procentech toto číslo znamená stále ještě pouhých 77,2 % stavu předválečného (tj. před rokem 1618).

První skutečné sčítání lidu bylo na Moravě provedeno až v roce 1763. Konalo se v souvislosti s berními reformami Marie Terezie. Podle dochovaných údajů žilo v Podivíně v té době 752 osob ve 110 rodinách osedlých a 88 rodinách neosedlých (podruhů). Největšího počtu obyvatel dosáhl Podivín v roce 1910, kdy zde žilo 2 848 osob v 501 domech. Od té doby se počet obyvatel snižoval, ale od šedesátých let zde lidí postupně opět přibývá. Při posledním sčítání lidu v roce 1991 bylo napočteno celkem 2 848 obyvatel, žijících v 799 trvale obydlených domech. Podle posledních údajů tu na počátku roku 1998 žilo 2 874 osob.

Fara se v Podivíně připomíná krátce před rokem 1222. Když město po roce 1426 obsadili husité, lze předpokládat, že se v jejich rukou ocitla také fara. Každopádně však v následujícím 16. století město i se širokým okolím ovládali nekatolíci. Rozsáhlá náboženská tolerance byla pro Podivín typická. Z písemných zpráv se dozvídáme, že někdy kolem roku 1536 zde vznikl první habánský dům a novokřtěnci se ve městě usadili pravděpodobně již ve dvacátých letech 16. století. Dále z roku 1533 je první zmínka o existenci jednoty bratrské v Podivíně. V roce 1557 začali novokřtěnci v Podivíně stavět nový velký dvůr, zvaný Grosshaushaben, v místech, kde byl později lichtenštejnský dvůr, a v roce 1612 zde byl dokonce vydán pořádek novokřtěnských hrnčířů. Díky bohatství novokřtěnců byl jejich dům cílem nepřátelských útoků při častých vpádech uherských vojsk na Břeclavsko od počátku 17. století a nakonec museli habáni v roce 1622 svoje sídlo definitivně opustit a odešli do sousedních Uher.

Někdy v 17. století byla fara předána opět do rukou katolických. Spadala pod děkanství hustopečské, ale už v roce 1694 bylo ustaveno děkanství podivínské, které spravovalo 13 far v Podivíně a okolí. Od roku 1952 je podivínská farnost součástí děkanství břeclavského.

Budova fary byla postavena roku 1746 na části starého hřbitova u kostela. Při požáru města v roce 1774 shořela spolu s hospodářskými objekty a stávající budova fary byla vystavěna v letech 1775-1777. S ní byly nově postaveny i hospodářské budovy.

O náboženské toleranci svědčí i to, že už před rokem 1618 žilo v Podivíně asi 140 Židů. Hrůzy třicetileté války přežila jen část z nich a k roku 1647 se zde uvádějí pouze 4 židovské rodiny. Záhy se však jejich počet zvýšil jednak imigrací z Polska (za Chmelnického povstání v letech 1648-1653), jednak vypovězením Židů z Vídně a Dolních Rakous po roce 1670. Podle lánového rejstříku bylo v letech 1673-1674 v Podivíně 9 osedlých židovských domků a v roce 1840 tu bylo napočítáno 466 Židů. Tragickým epilogem historie židovského osídlení Podivína se stalo období druhé světové války. Ze zabraného pohraničí do Podivína uteklo 169 židovských příslušníků. Dne 22. ledna 1943 bylo z Podivína do sběrného tábora v Uherském Brodě vystěhováno celkem 286 osob židovského vyznání. Odtud byli deportováni přes Terezín do vyhlazovacích táborů na východě. Hrůzy války přežilo pouze 6 osob a dnes již v Podivíně nežije žádný občan židovského původu.

Počátky stavby dnešního farního kostela sv. Petra a Pavla jsou doloženy v první polovině 13. století. Po stranách lodi byly postupně proti sobě přistaveny kaple sv. Jana Nepomuckého z první poloviny 18. století a kaple sv. Anny z roku 1850. Poslední zásadnější přestavba pochází z první půle 19. století. K západnímu průčelí přiléhá mohutná hranolová věž. Válečnými událostmi 17. století byla těžce poškozena a v roce 1715 byla znovu dostavěna. Její dnešní novogotická podoba se zajímavým a netradičním zastřešením pochází z roku 1829. K nejcennějším a nejstarším stavebním článkům kostela patří pozdně románský, již mírně lomený ústupkový portál v severní zdi kostelní lodi, časově řazený do první poloviny 13. století. Byl spolu se zbytkem kvádříkového zdiva odkryt při opravě fasády v roce 1927 a následně restaurován.

V bezprostřední blízkosti kostela se nachází kaple, zasvěcená sv. Cyrilovi a Metodějovi. Její vznik spadá do první poloviny 13. století. V roce 1863 se zde konaly velké bohoslužby, připomínající tisícileté výročí příchodu slovanských věrozvěstů na Moravu. O původu kaple s vodním pramenem jsou četné dohady a převládají tři verze. První zastává názor, že jde o karner, původně dvoupodlažní středověkou hřbitovní kapli. Dolní prostora takovéto stavby sloužila jako osárium (kostnice), zatímco horní nadzemní část bývala vlastní hrobní kaplí. Druhá verze, která pokládá stavbu za křtící kapli neboli baptisterium, se jeví pravděpodobnější. Nasvědčuje tomu situování v bezprostřední blízkosti kostela a vodní pramen. Třetí verze říká, že se jedná o cisternu z doby římské, která byla ve středověku sekundárně využita jako baptisterium.

Dalším památkově chráněným objektem je budova bývalé radnice v horní části náměstí, jejíž stavba pochází z roku 1852.

Převzato z knihy Brána do kraje
autoři textu: PhDr. Emil Kordiovký, PhDr. Jiří Danielka

 
podivin_09.jpgpodivin_11.jpg